Užij si smrt...0.1

7. listopadu 2009 v 15:55 | Maky
"Liso, dělej, vyjdi z toho pokoje a padej k doktorovi.", ozvalo se jako vždy nevrlé volání Lisiiny matky z přízemí. Lisa si raději pospíšila a pádila k doktoru, i když se jí nechtělo. Došla až do ordinace kde jí doktor vzal krev a poslal ji do čekárny. Po nějaké chvíli se pro ni vrátil se zvláštním výrazem v obličeji. Mísilo se v něm zděšení a nešťastnost.
"Co se stalo pane doktore, co se mnou je?", vyděsila jsem se.
"Slečno Dimitrová,", tak se jmenuji příjmením, "nevím, jak Vám to mám říct. Našli jsme Vám vážnou, dosti vzácnou vrozenou nemoc. Není nakažlivá a můžete přijít do styku s jakýmkoli člověkem."řekl mi a já jsem se musela posadit, protože se mi podlomila kolena.
"Dá se to léčit, že ano?", zeptala jsem se s malou nadějí.
"Bohužel ne, dáváme Vám maximálně měsíc života.", oznámil mi to, co jsem nechtěla slyšet. Ani jsem nezažila dospělost, první pusu, nic jsem nedokázala. Nevydržela jsem to napětí v místnosti a vystartovala jsem ven. Ani jsem nevěděla kam mě nohy nesou a najednou jsem stála před naším domem. Otevřela jsem dveře a praštila jsem sebou o židli u jídelního stolu.
"Co se zase děje?", zeptala se s odporem má matka.
"Co se stalo? Co se mi stalo? Umírám, to se stalo.", vyhrkla jsem a hned na to mi vytryskl z očí zával slz. Matka se ušklíbla.
"Aspoň bude od tebe klid.", vytrousila si pod nosem.
"Víš co? Alespoň jednou bys mohla předstírat, že máš o mě zájem.", zakřičela jsem na ní a zabouchla jsem za sebou dveře do mého pokoje. Práskla jsem sebou do postele a přemýšlela, nad tím, co jsem kdy chtěla udělat. Za 1. jsem se chtěla odstěhovat od mamky, co nejdál, nejlépe do jiné země. To taky udělám a to hned teď. Vzala jsem si batoh a házela do něj všechno potřebné: kartáček na zuby, kartáč na vlasy (to víte, bez krásy člověk nepřežije), oblečení, nějaké boty a je to snad všechno. Počkala jsem až mamka půjde spát. Napsala jsem vzkaz:
Ahoj,
až budeš tohle číst, už tu nebudu. Nebudu v téhle zemi. Neřeknu ti kde budu, protože to teď nevím ani já a doufám, že ti zajiskří v mysli a vzpomeneš si na to, cos mi udělala a budeš chtít, aby se to nikdy nestalo. Já už se k tobě nevrátím. Popravdě, nebude na to čas. Budu dělat vše, co jsem kdy dělat chtěla.
Tvoje dcera Lisa
Pak už jsem si vzala jen peněženku a pas. Ještě jsem skočila do banky kde jsem to stihla jen tak tak a vybrala jsem své peníze, které jsem potají střádala na nový byt, kde bych bydlela. Stopla jsem si taxi a řekla, ať mě odveze na Ruzyni. Hned jsem spěchala k přepážce, koupit si jakoukoliv jednosměrnou letenku, kterou tam budou mít.
"Dobrý den, chtěla bych jednu jednosměrnou letenku.", poprosila jsem.
"A kam to bude?", zeptala se mě paní.
"kamkoliv, hlavně pryč odtud.", zařvala jsem na ní.
"Dobře, uklidněte se, tady máte.", podala mi leenku. Zaplatila jsem a sedla si na lavičku. Letenka byla do Ameriky. Let č.326 v 5 hodin ráno. Mám 6 hodin. Nařídila jsem si budíka na mobilu na 4. ráno a usnula...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama