Užij si smrt...0.2

7. listopadu 2009 v 15:56 | Maky
"Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr.", zvonil mi budík v mobilu. Popadla jsem batoh a ještě skočila do letištního bufetu koupit si něco na zub. Sedla jsem si na židly a prohlížela noviny, které tam někdo nechal ležet. "Populární skupina Jonas brothers se vrací z tour a budou měsíc v Americe. To jest dobrá zpráva pro jejich Americké fanynky...", dál už nečetla. Nevěděla kdo ti Jonas brothers jsou. Teď mi to bylo každopádně jedno. Za chvíli nastoupím do letadla a budu se pokoušet si svůj život pořádně užívat než skončí. Po chvíli Lisa zaregistrovala svolávání pasažérů jejího letu, tak se s davem nasoukala do letadla a pak už jenom čekala, až letadlo znovu zastaví a ona bude moci začít novou a snad i nejlepší kapitolu jejího života. Po pár hodinách se dočkala. Vyběhla z letadlajako první. Jako první vzala svoje zavazadla a též jako první byla pryč z letiště. Ihned se vydala k nejbližšímu hotelu. Shodou náhot byl pětihvězdičkový. Lisa si řekla, že když už je to poslední měsíc jejího života, že si může dopřát ten luxus. Na recepci si zařídila pokoj č. 111. Jednička je její šťastné číslo. Vše si vybalila a jelikož toho neměla zrovna hodně, trvalo to jen chvíli. Učesala se aby vypadala alespoň trochu jako člověk. Šminky neměla, protože jí je matka nedovolila koupit. Jakmile se trochu zkulturnila,vypravila se proskoumat okolí. Nestihla jsem sejít ani dva schody a někdo do mě narazil.
"Co děláš ženská?", nadával ten kluk.
"To sis to do mě naboural.", hájila jsem se.
"Nebuď drzá, nevíš s kým mluvíš?", řekl mi.
"Mluvím s nafoukaným spratkem, který nemá kousek odvahy aby se omluvil dívce.", odpověděla jsem mu. Kupodivu se na mě podíval jak na magora. Já na něj taky tak civěla. On si snad myslí, že by ho měl znát celý svět. Když na něj ale tak koukám, někde jsem ho už viděla. Ale to je nemožné. Do teď jsem bydlela v Česku a on určitě byl tady v Americe.
"Ty mě neznáš?", zeptal se mě dosti zkalamaně.
"A proč bych Tě jako měla znát. Kdo si myslíš, že si?", zeptala jsem se ho.
"Joe Jonas jméno mé.", představil se. V tu chvíli mi to docvaklo. Byl na tom časopise.
"Ty si z těch jonas brothers?", zeptala jsem se s nechutí, protože mi zatím tenhle kluk připadal dost nepříjemný a jestli jsou i ti jeho spolukapelníci stejní tak to asi nebude tak dobrá skupina.
"No vidíš, že mě znáš.", prohlásil nadšeně.
"Ne neznám, jen jsem si tento pojem přečetla v časopise a teď mě nech být mám na práci důležitější věci než tady s tebou klábosit.", řekla jsem mu a chystala se pokračovat v cestě. Vlastně jsem ani nevěděla kam půjdu, ale to mi teď nevadilo.
"A co jako?", zeptal se a zastoupil mi cestu.
"Cokoliv, kdekoliv, hlavně nejdál od tebe.", řekla jsem a vydala se k výtahu.
Přivolala jsem si ho a byl hned tam. Nastoupila jsem ale to už ten Joe stál před ním. Rychle jsem zmáčkla přízemí a než stačil nastoupit za mnou dveře se zavřely. "Tyhle výtahy musej jezdit nemíň 100 km v hodině." Řekla jsem si, když jsem hned na to vystoupila dole. Vyšla jsem z hotelu. Napadlo mě, že bych našla nějaké nákupní centrum, kde si něco koupím. Touž mě ale doběhl Joe. "Co zase chceš?", zeptala jsem se ho otráveně.
"Nepotřebuješ pomoct?", zeptal se.
"A víš, že jo? Kde je tady obchoďák?", zeptala jsem se.
"Támhle za tím barákem.", ukázala mi. Nebylo to tak daleko, ale vypadalo to, že mě ten kluk jen tak nenechá. Rozrběhla jsem se směr obchoďák aon za mnou. Byl rychlepší než já. Ale když byl těsně u mě. Semkli se kolem něho zřejmě fanynky a nepustily ho dál. Přidala jsem do kroku (nebo spíše běhu) a ocitla jsem se před obchoďákem. To už zaa mnou ale zase byl ten Jonas. Rozeběhla jsem se dála narazila na dívčí záchody. Zalezla jsem tam a potom ještě chvílí jsem slyšela jak JOe stepoval pře dveřmi. Nakonec to vzdal a odešel. Vylezla jsem a on zrovna dával svůj autogram nějaké dívce. Přišla jsem k němu a když ta holka odešla zeptala jsem se: "Co to do tebe vjelo?"
"Promiň, nudil jsem se a taky jsem se divil, že po mě nešílíš jako ostatní.", omluvil se mi.¨
"Prominuto, ale už to nedělej.", přijala jsem jeho omluvu a usmála se. On se na mě zazubil taky a společně jsme se vydali do hotelu. Pokoj měl naproti mě s číslem 222. POdívala jsem se na něj a on řekl. "111 už neměli.". Vytáhla jsem klíče a odemkla svojí 111. Začali jsme se oba dva smát, potom si ho ale z pokoje všimli jeho spolubydlící, zřejmě bráchové kapelníci jak jsem se dozvěděla a vtáhli ho dovnitř. Zalezla jsem k sobě a nevědomky přemýšlela o Joeovi.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama