Duben 2010

DŽEJHNUSOVÉ JEDNI..

28. dubna 2010 v 17:34 | Makyna |  I am writening
MULTI-PLATINUM RECORDING ARTISTS JONAS BROTHERS AND SPECIAL GUEST DEMI LOVATO ANNOUNCE WORLD TOUR! 

PLEASE NOTE: Dates and cities listed below are subject to change; stay tuned to the site or join Team Jonas for more details. 

More details, including specific show dates and venues, will be announced soon for the following cities/countries: 

EUROPE: London, Manchester, Glasgow, Birmingham, Liverpool, Belgium, France, Switzerland, Italy & Spain 

MEXICO & SOUTH AMERICA: Mexico, Guatemala, Costa Rica, Peru, Argentina & Brazil. 




Pro ty, kteří neuměj tolik anglicky.. je tam napsaný, sice, že data a místa konání nebo něco vtom smyslu, se ještě můžou měnit, ale nic víc důležitýho tam neni.. Střední Averopu naprosto vynechali.. A pak se koukněte na Evropu..

EVROPA: Londýn, Menčestr, Glasgow, Birmingham, Liverpool, Belgie, Francie, Švýcarsko, Itálie a Španělsko

VYHODNOCENÍ AFFS

27. dubna 2010 v 18:36 | Makyna |  I am writening
Rozhodla jsem se udělat vyhodnocení affs..
Tudíž říct si, kdo ke mně chodí a kdo ne..
Tudíž mazat, mazat a mazat, abych to skrátila..

Ti které bych nikdy nesmazala:

Ti, které mám také ráda, pravidelně navštěvují můj blog, zkráceně zůstávají:

Nechodí sem, nemám je moc v lásce:

M94 - omlouvám se, vím, že jsi mně upozorňovala, že moc neobíháš.. ale je fakt, že jsi oběhla jen jednou.. na blogu jsi se poslední dobou oběvovala od 1. do 17. dubna a za tu dobu jsi oběhla pouze JEDNOU! NA blog taky nepřidáváš.. omlouvám se..

Borec - minimálně čtvrt roku jsi tady nebyl a to přidáváš pravidelně články.. končím s tebou..

My love from school 0.5

26. dubna 2010 v 17:51 | Makyna
My love from school 0.5
"Nicku?", přerušila jsem ticho, převládající mezi námi.
"Ano?", podíval se na mně.
"Myslel jsi to vážně? S tím, že jsem jiná, než ostatní..", pípla jsem tiše.
"No.. jo. Proč se ptáš?", nechápal.
"Já jen.. že mně znáš jenom den..", pokrčila jsem rameny.
"A co na tom?", zasmál se.
"Já většinou neříkám unáhlené názory nahlas..", zašeptala jsem.
"Víš.. to není názor.. já to cítím.. že prostě ty.. jsi jiná, než ty nafintěný fifleny, co se honěj za celebritami..", usmál se znovu.
"Já taková nejsem.", sklopila jsem pohled.
"Já to vím.", řekl s úsměvem. Dál už jsme šli mlčky. Nebylo co říkat. Bylo to příjemné ticho. Ne takové, co Vás užírá každým okamžikem. Ale plné kladných emocí, které jsme cítili, vůči tomu druhému. Společně jsme došli až ke škole s několikaminutovým spožděním. Oba jsme bydleli asi 15 kilometrů od školy a těch minimálně 5 jsme museli šlapat pěšky. ZZadýchaně jsme vlítli do třídy a Nick se začal omlouvat.
"Dobrý den paní profesorko.. moc se omlouvám. Bezl jsem Chels do školy a asi 5 kilometrů od cíle nám došel benzín a museli jsme jít pěšky.", řekl v klidu.
"Ale nic se nestalo pane Jonasi, běžte si sednou na místa a já Vás omluvím.", usmála se vlídně učitelka. Se sklopeným pohledem jsem odcupitala do lavice těsně za Nickem až jsem do něj málem narazila. Jakmile jsme oba dosedli na svá místa, třídou se rozlehl udivený šepot. Už teď jsem věděla, že s kamarády to nebude o nic lepší, než na minulé škole.
Po vyučování jsme se s Nickem posadili na jednu lavičku ve školním parku.
"Poslyš Nicku.. jakto, že chodíš do školy.. myslím.. proč nemáš soukromého učitele?", zeptala jsem se ho.
"Chci žít jako normální člověk.. ne jako celebrita obletovaná paparazziemi.", vysvětlil prostě.
"A můžu mít ještě jednu otázku?", zeptala jsem se.
"Už ses zeptala.. ale dovolím Ti ještě jednu.", zasmál se.
"Jak se teď dostaneš domů?", divila jsem se.
"Chceš říct, jak se DOSTANEME domů.", zdůraznil slovo.
"Jak myslíš.. ale moje auto to není a já můžu jet autobusem.", pokrčila jsem rameny.
"Zavolal jsem Kevinovi, ať pro něj pošle Roba,", pokrčil rameny.
"Páni.. Big Rob.. on pro nás přijede?", zeptala jsem se.
"Jo.. pokud Ti to nevadí.", usmál se.
"Ne. Jasně, že ne.. jsem ráda, za každou souvislost s Jonas Brothers.", zasmála jsem se.
"Tak to si ještě užiješ.", žďuchl do mě.
"Héj.", ohradila jsem se a strčila do něj loktem.
"Tak tos neměla.", zavrčel naoko uraženě a začal mně honit po celém parku. Zastavila jsem se, abych mohla nabrat dech, jelikož mně zzačalo nepříjemně píchat v boku a v tom mně povalil na zem a záhadným způsobem se dostal nade mně.
"Teď si Tě podám.", zasmál se a začal mně lehtat na bocích. Mé slabé místo.
"Ne-nech to-toho.", vykoktala jsem mezi záchvaty smíchu.
"Ne-e.", odporoval.
"Nicku?", zeptal se dutý, hlubok hlas někde nad námi a v tom nás zaplavil stín.
"Robe? Co tady děláš tak brzo?", řekl Nick nervózně a slezl ze mě. Děkovala jsem bohu, že nám seslal Nickovu ochranku, jelikož bych se asi brzy udusila smíchy.
"Přijel jsem Tě vyzvednout.", pomohl mu na nohy a následně mi podal ruku a jak mně zvedal skoro jsem visela chvíli ve vzduchu.
"Super.. tak jedem?", podíval se na mně Nick.
"Jo. Jasně.", řekla jsem stydlivě. Nejsem moc zvyklá na přítomnost tolika lidí.
"Tak jdem mládeži.", řekl Rob a šel před námi. Nick mně chytil kolem pasu a vydali jsme se za ním. Měla jsem pocit, jakoby do mě z konečků jeho prstů šlehal elektrický proud. V břiše mi létali motýli a já nevěděla co to znamená. Rob si sedl na místo řidiče a já s Nickem dozadu. Oba jsme se připásali a nechali jsme se Robem odvézt domů. Ceste trvala asi 5 minut. Musím říct, že Big Rob není zrovna pro pomalé jízdy. Vystoupili jsme a já se chtěla vydat domů.
"Tak.. nashledanou pane Feggansi. Ahoj Nicku.. zítra ve škole.", usmála jsem se na ně a otočila se k našim vchodovým dveřím.
"Počkej.. nechtěla bys na chvíli k nám?", zeptal se Nick stydlivě a podrbal se v jeho jemných kudrlinkách.
"No.. tak jo.", rozzářila jsem se. "Páni.. jdu k Jonášům domů.", říkala jsem si v duchu.
"Tak pojď.", řekl Nick a znovu mně chytil kolem pasu. Málem se mi podlomily kolena, protože se nedopatřením otřel jeho kudrlinkami o mou tvář. Voněl jako nikdo jiný.. jako nic jiného co jsem kdy cítila. Zazvonil na zvonek a dveře nám otevřela vlídná paní. NA první pohled Denisse Jonasová.
"Ahoj Nicku.. koho sis to přivedl?", vrhla po mně zářivý úsměv. Mimochodem Rob se zatím někam vytratil.
"Ahoj mami.. to je moje kamarádka Chelsea.", představil mně. "Chels, to je moje máma Denisse.", představil i jí.
"Já vím.", řekla jsem a snažila jsem si zachovat normální hlas a jeho výšku. Ovšem pištěla jsem u toho jako parní lokomotiva.
"Tak pojďte dál.. nebudete tady stát na mrazu.", uhla ze dveří, abychom mohli projít.
"Mami.. je 36 stupňů.", zasmál se Nick.
"To nevadí. Nenechám Vás venku.", řekla přísně a Nick radši vešel tahajíc mně za sebou.

My love from school 0.4

25. dubna 2010 v 20:08 | Makyna
My love from school 0.4
"Ahoj znovu.", pozdravila jsem ho, když jsem k němu přišla.
"Nazdar..", platil mi a otevřel mi dveře, o které se opíral. Ochotně jsem se posadila do jeho nablískaného auta a čekala, až se Nick posadí na své místo.
"Tak.. jedem.", řekl a nastartoval motor.
"Nicku?", prolomila jsem po chvíli téživé ticho.
"Co?", zeptal se.
"Nechci být neomalená.. ale.. čím to je.. že.. že si mně tak všímáš?", otočila jsem se na něj. Náhle sjel na kraj silnice a prudce zabrzdil. "Všimla jsem si, že se s ostatními ve třídě moc nebavíš..", pokračovala jsem.
"Máš dobrej rozhled..", pokýval hlavou.
"Fajn.. jestli mi to říct nechceš..", povzdychla jsem si.. Poznám, když člověk uhýbá od tématu.
"NE.. tak to není.", zarazil mně.
"A jak si to mám teda vyložit?", zeptala jsem se.
"Opravdu to chceš vědět?", ujišťoval se.
"Jasně..", pokrčila jsem rameny.
"Připadáš mi jiná.. jinačí než ostatní holky.. taková.. že Ti můžu věřit.. můžu Ti cokoli říct a ty to všem nevyzvoníš, jako by to udělaly jiné..", řekl a podíval se na mně.
"Páni..", vydechla jsem. "Tohle mi ejště nikdo neřekl.", dokončila jsem.
"Asi k tomu neměl příležitost.", usmál se na mně.
"Asi ne..", úsměv jsem mu oplatila.
"Připadá mi, Jakobech Tě znal celý život.. a to jsem Tě viděl poprvé včera.", řekl ještě.
"Já Tě znám.. asi 3 roky.", zasmála jsem se.
"To je možný.", zasmál se se mnou.
"Asi bychom už měli jet.", řekla jsem po chvíli.
"Jo.. jasně.", řekl a znovu nastartoval motor. Nic.. Zkusil to znovu.. Zase nic. "Asi budeme muset jít pěšky.", povzdychl si.
"Co se stalo?", zeptala jsem se.
"Nemáme benzín.", oznámil mi.
"Ach ne.. Nestihneme vyučování.", složila jsem obličej do dlaní.
"A komu to vadí?", zasmál se.
"Třeba.. Petersonový?", řekla jsem jméno naší profesorky.
"Tý možná.. ale já jsem JONAS.", zvýraznil svoje slavné příjmení.
"Jo to seš… tak už pojď ty můj Jonasi.", zasmála jsem se a vystoupila z auta. Nick udělal po mém vzoru a potom otevřel kufr od auta Vyndal z něj naše tašky a já si chtěla od něj tu svou vzít.
"Ne.. tu ponesu já.", řekl odmítavě a přehodil si obě dvě přes rameno. Pak zamkl auto a společně jsme se vydali podél dálnice.

My love from school 0.3

25. dubna 2010 v 12:13 | Makyna
My love from school 0.3
Po nějaké chvíli jsem zavřela dveře, zvedla tašku ze země a klopýtavě došla do svého pokoje. Sedla jsem si k počítači a najela si na Nickův twitter a koukla hned na první status: Today is amazing. I´m very happy..
Nemohla jsem věřit svým očím. Jen jsem na to kulila zraky.. ale ne.. to nemůže být pravda.. vždyť jsem jen otravná a vlezlá fanynka, jako každá jiná.
Vypla jsem radši počítač a promnula si spánky. Usoudila jsem, že dneska je toho na mně už moc.. Ještě jedna takováhle událost a hrozí, že se zblázním blahem..
Podívala jsem se na hodiny: 19:00. Škola končila v 6, tudíž k nám jsme jeli alespoň půl hodiny.. Ten čas s ním utekl jako voda.. Neuvěřitelné.
Vzala jsem pyžamo a odešla do koupelny. Dala jsem si dlouhou horkou koupel a znovu zapřemýšlela nad dneškem.. rozhodně to byl nejlepší den mého života.. bezpochyby.
"Chels, Chels.. ty se nikdy nepoučíš.", řekla jsem sama sobě, když moje myšlenky zabloudily k tématu, že by to se mnou Nick mohl myslet i jinak, než pouze s šílenou fanynkou.. ba dokonce i něco víc, než jen z kamarádského ohledu. Vylezla jsem z vany a vypustila vodu. Usušila jsem se ručníkem a oblékla do krátké noční košilky. Vešla jsem zpátky do pokoje a otevřela balkon, ať mi do pokoje proudí čerstvý vzduch. Poté jsem zalehla do postele a oddala se příjemné říši snů.
Všude bylo takové světlo, až to praštilo do očí..
A přesto taková tma, že jsem nedokázala rozpoznat osobu vedle sebe..
Seděli jsme v obdélníkové místnosti, připomínající třídu..
Ovšem byli jsme v ní jen my dva..
Naproti nám byla velká černá tabule..
Kolem nás spousta lavic..
Ale v žádné jediný student.. kromně nás dvou..
Podívala jsem se na svého společníka.. se snahou rozpoznat jeho tvář..
On však žádnou neměl.. nebo mněl, ale já jí nepoznala..
Byla mi velmi povědomá.. avšak né tak známá..
Oba dva jme mlčky seděli vedle sebe a on zarytě sledoval prázdnou tabuli..
A potom..
Jsem se probudila.. Prudce jsem otevřela oči, jelikož mi náhle zazvonil budík.. World war III. Sama pro sebe jsem se usmála. Otočila jsem se na druhý bok.. k mému úžasu tam byl ON.. Usmála jsem se..
"To není možné.. já stále sním..", řekla jsem si v duchu.
"Dobré ráno.", usmál se na mně.
"Doubrou noc..", oplatila jsem mu.
"Noc?", zeptal se tázavě.
"Ano.. já stále spím.. takže nemůže být ráno.. alespoň pro mě.", vysvětlila jsem.
"Proč bys měla spát?", zasmál se tím jeho zvonivým smíchem.
"Přišel by snad samotný Nick Jonas do mého pokoje? Když je celý dům zamčený?", nadzvedla jsem na ten přelud obočí.
"Jak vidíš, jsem tady.. a přišel jsem balkónem.", ukázal na balkonové dveře otevřené dokořán.
"Tak mně štípni.", řekla jsem a nastavila ruku.
"Jak chceš.", pokrčil rameny aa štípl mně. Jeho dotyk mně zabrněl, ale náhle mně ono místo začalo nepříjemně pálit.
"Au..", mnula jsem si zápěstí, do kterého mi štípnul.
"Už mi věříš?", zeptal se se smíchem.
"Tak asi jo.", zasmála jsem se. Náhle mně přejel pohledem a zastavil se někde pod mým krkem. Následovala jsem jeho pohled a zjistila jsem, že výstřih mojí košilky mu umožňuje dcela velký rozhled. Ihned jsem se přikryla peřinou až po krk a zabodla do něj naoko naštvaný pohled.
"Ale no tak.. chtěl jsem se jenom zeptat, jestli nechceš hodit do školy.. a když ty jsi tak krásně spala.. nechtěl jsem Tě budit..", řekl s prosíkem v očích. Nemusela jsem moc dlouho přemýšlet.
"Jo.. jasně. Díky.", usmála jsem se.
"Tak dobře.. už bychom měli pozdravit.. tak.. asi by ses mněla převlíct.", znovu mně sjel pohledem.
"Jo.. tak se otoč.", zasmála jsem se.
"Cože?", zeptal se nechápavě.
"Nebudu se převlíkat před tebou.", vysvětlila jsem. Zakoulel očima, ale otočil se. "Díky..", zasmála jsem se a rychle popadla ze skříně červený roury a černý tílko. V rychlosti jsem to na sebe navlíkla a řekla mu, že se může otočit.
"Páni.. vypadáš.. dobře.", vykoktal ze sebe.
"Díky..", pípla jsem a popadla kartáč. Párkrát jsem s ním prohrábla své hnědé kadeře a mohli jsme jít. "Myslím, že budeš muset jít zase oknem.", řekla jsem mu.
"Proč?", zeptal se nechápavě.
"Protože mojí mámě by zřejmě připadalo divný, že jsi se mnou nepřišel a přitom od nás odcházíš.", vysvětlila jsem.
"Dobře.. tak za 2 minuty před Vaším domem.", řekl a už byl na balkóně. Sama rpo sebe jsem se usmála a vyletěla z mého pokoje. Rozloučila jsem se s mámou, na nohy navlíkla své oblíbené conversky a vyběhla před dům, kde už stálo ono porshe. Nick byl o něj opřený a sledoval, jak k němu pomalu přicházím.

Víra

24. dubna 2010 v 20:40 | Mrs. Maky Jonas
Víra.. 
Většina lidí si představí křesťanskou víru.. neboli víru v  boha..
I u mně je toto první, co mně napadne..

Ovšem existují i jiné víry..
Například víra v někoho.. živého..

Můžete věřit, že se Vám něco povede.. můžete věřit svému kamarádovi.. 

Já jsem měla jednu 'kamarádku', o které jsem si myslela, že jí mohu věřit..

Jednou jsme šly já, ona a ještě jedna holčina od nás ze třídy společně na oběd.. nechci se rozepisovat k podrobnostem, proto přeskočím k pointě.. Prostě jsme se bavily o věcech, o kterých by neměl vědět nikdo jiný, než my.. bavily jsme se o dosti choulostivých záležitostech.. Jmenovaná 'kamarádka' jen horlivě přikyvovala a souhlasila s každým mým názorem.. Druhý den jsem s hrůzou zjistila, že už to ví celá třída..

Tato osoba si rozhodně mou důvěryhodnost už nikdy nezíská..
Stále jí znám.. potkávám ji každý všední den, jelikož je to moje spolužákyně.. ovšem už nikdy víc s ní nepromluvím jediné slovo, připomínající náznak míru mezi námi dvěmi..

Teď jsem docela odskočila od tématu.. ale chtěla jsem, aby to bylo jiné, než ostatní takové články.. 
Chtěla jsem do toho vložit kousek sebe..
Doufám, že se mi to podařilo..

PS: Nejsem vůbec žádná spisovatelka.. nedbám moc na pravopis, ale snažím se nedělat chyby..
Doufám, že Vás můj článek zaujal :)

Mrs. Maky Jonas

Nikdy sem nepřijedou.. já to vím..

24. dubna 2010 v 20:18 | Makyna |  I am writening
Znáte to?
Ten pocit..
Ten pocit úzkosti..
Ten pocit, že po něčem tolik toužíte..
A ono se to nesplní?

---------

Prostě mám takovou teorii..
Proč sem JB nikdy nepřijedou..

Upřímně byl by to hodně velkej zázrak, kdyby se to stalo.

Vemte si, kolik nás tu je v ČR lidí:
10 000 000 +-..
A zhruba tolik a daleko víc je fanoušků v Americe.. 
Je pravda, že Amerika je nepopsatelně větší..
Ale tam se ty koncerty dělat vyplatí.
Zařizování toho všeho: Pronájem prostorů, občerstvení, hotely, osvětlení, zkoušky.. všechno to něco stojí a většinou i několik milionů.. a to nepočítám ty drobnosti jako: benzín, oblečení..

Prostě to stojí hrozně moc peněz..
A teď si vemte, že by se takovej koncert udělal v česku a přišlo by na něj dohromady tak 10 000 lidí.. což v Americe jich chodí určitě daleko víc.. 

Mluvím tady o tom, že se jim to prostě nevyplatí.. několik milionů v čudu to je.. 

Zamyslete se nad tim sami a posuďte..



My love from school 0.2

24. dubna 2010 v 17:58 | Makyna
My love from school 0.2
Celý den jsem pak měla sluchátka radši zastrčené v batohu a věnovala jsem se výuce naplno.. tedy.. co jen to šlo. Když máte vedle sebe celebritu přes půl dne, nedokážete moc udržet myšlenky u jednoho tématu. Když zazvonilo, rychle jsem všechno naskládala do tašky a spěchala ke skříňce. Naházela jsem do ní nepotřebné učebnice a zabouchla jí, Ovšem nečekala jsem, jaký pohled se mi naskytne. Za dvířky mé skříňky, se opíral o stěnu samotný Nick Jonas a se zvláštním úsměvem mně pozoroval.
"A-ahoj..", vykoktala jsem překvapeně.
"Nazdar.. tak jak se Ti u nás líbí?", usmál se na mně.
"N-no.. ještě jsem toho moc nepochytila, ale je to tu.. fajn.", řekla jsem nervózně.
"Stydíš se?", roztomile se uchechtl.. roztomile?
"A-ano..", znovu jsem se zakoktala.
"Nemusíš.. jsem úplně stejnej jako ostatní kluci.", zasmál se.
"Ty? Nikdy..", řekla jsem a popadla tašku do ruky.
"Ukaž.. doprovodím Tě.", řekl a tašku mi vzal.
"D-díky.", začervenala jsem se.
"Neděkuj.. to džentlmeni dělají.", dal mi jednu ruku kolem ramen. K mému nosu dolehla jeho nádherná vůně, až se mi z toho málem podlomila kolena. Dech se mi zrychlyl a srdce rozbušilo. "Není Ti nic?", zeptal se starostlivě.
"Ne.. dobrý.", řekla jsem a snažila se kontrolovat své emoce.
"Odkud jsi přišla?.. Myslím.. jako.. kde jsi žila předtím..", zeptal se mně.
"Z New Jersey.", odpověděla jsem.
"Jedno z mých nejoblíbenějších měst.. Vždycky, když tam máme vystupovat se hrozně těším.", komentoval. Neodpověděla jsem. Ani nebylo jak.. Společně jsme došli ke branám školy.
"Tak.. odtud už půjdu sama.. tak..", chtěla jsem říct ahoj, ale skočil mi do řeči.
"Počkej, počkej.. řekl jsem, že Tě doprovodím.. to neznamenalo jenom ke hranicí naší školy.. mněl jsem v plánu odvézt Tě domů.", řekl a dal mi ruku kolem pasu, tahajíc mně za roh ulice, kde parkovalo krásné, černé, nablískané porche. Jedním pohybem odemkl auto a otevřel kufr. Položil do něj můj batoh a zase ho zavřel.
"Tak.. krásná dámo, račte si nastoupit do vozu.", řekl a otevřel mi dveře. Trošku mně zarazilo oslovení, ale nedělala jsem si hlavu a nastoupila dovnitř. Zabouchl za mnou a rychle auto oběhl. Sám si sedl na místo řidiče a připásal se. Udělala jsem po jeho vzoru a čekala, co udělá. Jak jsem si myslela, nastartoval motor a vyrazil vstříc Los Angelským ulicím.
"Proč ses přestěhovala?", zeptal se mně když vjel na dálnici.
"Táta zemřel a mamka potřebovala lepší práci, aby nás uživila.", vysvětlila jsem.
"To je mi líto.", řekl mi.. Neodpověděla jsem. Nechtěla jsem se zastavovat nad minulostí.
"Promiň, jestli Tě vyrušuju z přemýšlení, ale kde, že to bydlíš?", zeptal se mně najednou.
"Tady zahni do prava.", řekla jsem mu, protože jsme zrovna jeli kolem odbočky, která vede do naší ulice. "Teď pořád rovně, rovně a u toho zelenýho domu mi prosím zastav.", řekla jsem mu.
"Páni..", řekl kdž zastavil. Náš dům nebyl extra moderní, ani extra velký, tudíž nevím, co obdivoval.
"Co?", nechápala jsem.
"Jen.. my bydlíme naproti.", ukázal na tu obrovskou vilu, jež jsem včera okukovala. Je pravda, že jsem z ní slyšela zvuky bubnů, ale ani ve snu mně nenapadlo, že tam můžou bydlet Jonasovic kluci. Dnes se mi splnil největší sen mého života.
"Tak to.. páni..", zopakovala jsem po něm. Jen se zasmál. "No.. tak já budu muset jít.. mněj se.", usmála jsem se a chtěla vejít do domu. Při otevírání dveří mně ovšem dostihl.
"Počkej.. zapomněla sis tašku.", zasmál se. Zrovna jsem odemkla dveře, tak vešel a opřel ji o zeď.
"Já bych to zvládla sama.. ale díky.. za všechno..", usmála jsem se na něj.
"Za co všechno?", nechápal.
"Za tu matiku, autogram, odvoz a za nošení tašky..", zasmála jsem se.
"Jo too.. to by udělal každej.", usmál se.
"Tak jo.. já už budu muset jít.. tak ahoj.. zítra.", usmál se. Ovšem pak se stalo něco naprosto divného. Než jsem se nadála, ucítila jsem jeho rty na své tváři. Lehce mně na ni políbil a pak se odtáhl, znovu se usmál a odešel. Omámeně jsem tam stála. Kdybych byla z cukru, už dávno bych se rozplynula.

My Love From School 0.1

22. dubna 2010 v 18:52 | Makyna
My love from school 0.1

Jmenuji se Chelsea.. Chelsea Stone.. je mi 17 let. Přistěhovala jsem se sem do Los angeles. Mým jediným přítelem je hudba. Všem jsem se zdála od začátku života až do konce divná. A to jen proto, že jsem si žila ve svém světě JONAS BROTHERS.
Na uších mi celý den hrála hudba od mojí nejoblíbenější skupiny. Nesundávala jsem je u hlavy ani při vyučování, ani když jsem s někým mluvila. A tak se stalo, že po třech dnech jsem všechny tři alba znala nazpaměť. Dnes nastupuji do mé nové třídy.
Se sklopenou hlavou jsem zaklepala na dveře učebny a vstoupila.
"Áá.. Chelsea Stone?", zeptala se profesorka. Jen jsem kývla hlavou a sluchátka zamaskovala límcem mého roláku. "Posaťe se prosím vedle pana Jonase.", řekla a ukázala na volné místo. Já se tam však neohlídla. Zarazilo mně jméno. Zatřepala jsem hlavou..
"To musí být schoda jmen.", řekla jsem si v duchu a odploužila se pomalým krokem k lavici.
"Ahoj..", pozdravil mně známý hlas.. od kud jen jsem ho poznávala?
"Nazdar.", odpověděla jsem a snažila se znovu zaposlouchat do Fly with me.
"Vidím, že toho máme dost společnýho..", zasmál se ten kluk.
"Z čeho tak soudíš?", povytáhla jsem koutek, ale stále jsem na něj pohled neodvracela. Vytrhl mi jednosluchátko z ucha a já se na něj rozhořčeně podívala. Dech se mi zastavil, srdce rozbušilo..
"Panebože..", vydechla jsem překvapeně.
"Paranoid.. jedna z mých oblíbených..", ignoroval mojí poznámku.
"Ty jsi..", nedopověděla jsem.
"Nick Jonas.. správně..", dopověděl za mně.
"Můžu..", nadechla jsem se.
"Dostat autogram? To známe.. Jen upozorňuji, že se nepodepisuji na některá intimní místa.", usmál se.
"Jo jasně.. nejsem prase..", uchechtla jsem se nervózně.
"No.. to uvidíme.. Tak kam to bude?", zeptal se a vytáhl lihovku.
"Počkej..", řekla jsem a začala se hrabat v tašce. Vytáhla jsem už trochu pomačkanou fotku Jonas Brothers a podala mu jí.
"Sem?", zeptal se tázavě..
"Nic lepšího nemám..", povzdychla jsem si.
"Tak počkej.", řekl a začal se štrachat ve své tašce. Nakonec vytáhl asi 100 zafóliovaných kartiček s JB a zeptal se: "Kterou bys chtěla?", pozorně jsem si je všechny prohlídla a potom ukázala na jednu, kde je jenom Nick. Kouká někam do dáli a výtr mu načechrává jeho jemné kudrlinky. Na chvíli jsem se zasnila. Až když mi podával podepsanou kartu se slovy: "Tak tady to máš..", jsem se jakoby probudila z tranzu.
"Díky..", pípla jsem. Mohla jsem přísahat, že mi na tváři naskočil červený ruměnec. Ani jsem nevěděla, proč jsem se tak styděla. V lavici s ním budu sedět minimálně ještě zítra a když se nebudu takhle ovládat, budu mu připadat tak, jako ostatním.
Celou hodinu jsem se snažila na sebe moc neupozorňovat a jen tak jsem si poslouchala svou MP4.
"Sotoneová.. víte, kolik vychází tento příklad?", oslovila mně najednou profesorka. Samozřejmě jsem nevěděla, o co se jedná. Něco mně žďuchlo do loktu až jsem bolestně zaskučela.
"Promiň..", zašeptal mi můj spolusedící a podstrčil mi svůj sešit. Nechápavě jsem se na ten kus papíru podívala a úplně dole viděla vypočítaný příklad. Nahla jsem přečetla číslo napsané úhledným písmem:
"Je to 3 452 630.", řekla jsem a doufala, že to bylo to, co se po mně požadovala, abych přečetla.. alespoň z Nickovi strany.
"No.. tak slečna Stoneová bude určitě náš nový přírůstek do matematického kroužku, že? Naprosto excelentní výsledek Chelsea.", řekla profesorka.
"Ne.. děkuji..", pípla jsem a děkovně se podívala na Nicka. Jen se usmál a pohledem jako by naznačil: 'Nemáš zač.'

Bude nová ff ;)

22. dubna 2010 v 18:51 | Makyna |  I am writening
Domča mi řikala, ať to nedělam.. ale já jí neposlechla :D ha :D
Šárka Kováčiková.. tu neznáte.. mně poprosila o ffku na přání :D 
Tak když už je, tak proč jí sem nehodit, což? :D 
Hned je tu :D

Takový krásný zubíčky.. křivoučký :D

22. dubna 2010 v 17:59 | Makyna |  I am writening
No řekněte.. není to roztomilý :D:D

Friends?.. I think, that no.. 0.2

22. dubna 2010 v 17:46 | Makyna
FRIENDS? I THINK THAT NO… 0.2
"Holky…musíme každá uznat, že tohle se nám povedlo.", zatvářila se pyšně Meg.
"Jo…ale já jsem grogy.", řekla jsem a praštila sebou o pohovku v zákulisí.
"To vidím. Zřejmě už od rána.", zasmála se Meg.
"Hej, nech si toho.", složila jsem ruce na prsa a zamračila jsem se.
"Copak ty by ses mě nesmála, kdyby se mi to stalo.", zeptala se mně pochybovačně.
"Ne.", zakroutila jsem hlavou.
"Jo…tak tohle jsem nevěděla, promiň.", usmála se na mě. "Když taky ty nejseš pro žádnou srandu!", dodala potom. Pak někdo zaklepal na dveře.
"Že by nějaký fanoušci co se probojovali dovnitř?", udělala si Rí naději.
"Myslím, že ne.", řekla jsem.
"Uvidíme…dále!", zavolala směrem na dveře Meg. Dovnitř nakráčel ten bodyguard a za ním ten chlápek co jsem ho viděla.
"Eh…dobrý den.", pozdravila jsem. Ten chlápek se zatvářil nechápavě.
"Omlouvám se, děvčata, že Vás ruším, ale tady pan Adams je tu na dovolené. Chtěl si údajně odpočinout od své práce v Los Angeles, ale jak vidno, se mu pořád něco plete pod nos.", zasmál se ten bodyguard. Myslím, že já, Rí ani Meg jsme nepochopily, co chtěl říct.
"Chci tím říct, že tady pan Adams je lovec talentů. Doufám, že umíte anglicky, jelikož já mám ještě něco na práci.", řekl a odběhl někam dozadu. Samozřejmě, že umíme anglicky…teda alespoň já. Holky umějí taky, ale takové ty základy.
"Ehm…jak Vám asi Váš společník oznámil, já jsem z Los Angeles. Ovšem teď jsem tady, a když jsem uslyšel Vaše hlasy, řekl jsem si 'To jsou ony. Z těch budou hvězdy.' Vy se prosadíte i beze mě, to je jasné, ale jestli se rozhodnete, že bych Vám byl platný, můžete vystupovat v Los Angeles.", pokrčil rameny.
"Nevypadáte, že by Vám na tom nějak moc záleželo.", řekla jsem pochybovačně.
"Slečno…ani nevíte jak…", zakýval hlavou.
"Jo…vy si z toho vlastně vyděláte.", uchechtla jsem se.
"Není podstatné, jestli si vydělám já, ale jestli si vyděláte vy a věřte mi, že Vaše kasička bude zanedlouho přeplněná.", přitvrdil. Pomyslela jsem na svoji babičku…jak by jí to pomohlo. Loni v létě jeli rodiče na společnou dovolenou, ale uprostřed cesty jim to nějakej chlápek s pistolí zrušil (inspirováno AVATAREM). Teď žiju u babičky, která mě a sebe živí pouze svým důchodem.
"Holky…j-já bych to asi brala.", řekla jsem jim česky.
"Susie…to nemyslíš vážně! Bůh ví, kdo ten chlápek je.", rozhodila Meg rukama.
"Já nemyslím na sebe…ale na babičku.", zakřičela jsem na ní.
"Já souhlasím se Sue. A navíc budu mít šanci potkat Mitchla.", rozplynula se.
"Ehm…děvčata…", odkašlal si ten chlapík.
"Bereme to.", řekla Meg. Obě dvě jsme na ní vykulily oči.
"No co? Třeba potkám já Joa.", usmála se jako sluníčko.
"Dobře…já teď budu muset jít, ale sejdeme se tady…",podal nám kartičku. "Zítra o půl desáté ráno.", řekl a odešel.
"Já…pojedeme do Los Angeles…uvědomujete si to?", rozzářila jsem se štěstím.
"Mě tady stejně něco nesedí…třeba kdo nám zaplatí letenky, kde budeme bydlet, co je to probha za chlápka, ani nám nedal vizitku, a jak nás chce probůh prosadit?", začala Meg chrlit otázky.
"No tak Meg. Táta má v Los Angeles jeden byt kam jezdíme jednou za rok…třeba by nám dovolil tam bydlet.", pokrčila rameny Rí.
"Dobře…byt máme…ještě zbývá to ostatní.", odsekla nakvašeně Meg.
"No tak…uvidíš Joa!", zkusila jsem na ní.
"To je jediná útěcha.", povzdechla si.
"Myslím, že bychom už měly jít. Tam venku už to taky ztichlo.", řekla jsem po chvíli a všechny jsme se vydaly na parkoviště. Tam jsme nasedly do Ríina auta a ta nás rozvezla do našich domů.
"Ahoj babi…mám senzační zprávu!", zavolala jsem do baráku.
"Jsem v obýváku.", ozvalo se zpátky.
"Babi…naše skupina dostala jedinečnou nabídku!", sedla jsem si naproti ní do křesla.
"Ale to je skvělé…od koho?", zeptala se babička.
"To nevíme, nestihl se nám ani představit jak spěchal, ale zítra máme schůzku v jedné kavárně.", oznámila jsem jí.
"A víte alespoň, kde budete vystupovat?", zeptala se babička.
"No…v tom je ten háček…bylo by to v Los Angeles.", řekla jsem se sklopeným pohledem.
"Ty bys tam moc chtěla, viď?", zeptala se mně babička.
"Ano…moc.", řekla jsem.
"Tak to by sis měla asi jít balit.", řekla jen.
"Tobě to nevadí?", zeptala jsem se jí.
"Ne zlato…nemůžeš u mě bydlet navěky…ale slib mi, že mně budeš navštěvovat!", vztyčila prst.
"Ano babi.", řekla jsem, objala ji a běžela do svého pokoje. Ihned jsem vytočila Megiino číslo.
"Meggie Fox…kdo zas otravuje?", řekla do telefonu.
"What?", řekla jsem mužským hlasem.
"I don´t speak English.", odpověděla mi.
"Já Ti dám, že nemluvíš anglicky.", zasmála jsem se.
"Sue…víš, jak jsem se lekla? Myslela jsem si, že mi volá ten Američan.", rozkřičela se na mně.
"No jo porád. Tak co? Dovolili Ti to?", zeptala jsem se.
"Eh…víš…", řekla mutným hlasem a já se obávala, že jí cestu do Los Angeles nedovolili. "MŮŽU JET!! A co ty?", vykřikla najednou.
"Uff, já taky.", oddechla jsem si.
"Super, ještě zbývá Rí a budem komplet.", řekla Meg.
"Zavolám jí, pak nappíšu SMS, okej?", zeptala jsem se.
"Dobře, já si jdu zatím prohrabat šatník, tak ahoj.", rozloučila se.
"Čágo.", odpověděla jsem jí a típla hovor.
"Tůtůůůt. Rebeca Free…halooo?", zeptal se Rííin hlas.
"Tak co?", vyhrkla jsem.
"Nic.", povzdychla si.
"Tobě to nedovolili?", zeptala jsem se.
"Ne…ale zejtra tam přijdu.", povzdychla si.
"Je mi to vážně líto Ríí…ještě něco vymyslíme.", řekla jsem jí.
"To doufám, nerada bych propásla takovouhle šanci.", řekla smutně.
"Hele…já teď ještě musím napsat Meg, tak zítra v půl desátý.", řekla jsem a zavěsila. Šla jsem na ICQ, jelikož jsem dneska provolala až dost. Hned jak jsem zapla systím Meg už mi psala.
Meggie>Love Joe: Tak co?
Susie -> MRS:...
Meggie>Love Joe: Co?
Susie -> MRS: Nedovolili jí to.
Meggie>Love Joe: Co budeme dělat?
Susie -> MRS: Mám plán, ale nevím, jestli s ním Sue bude souhlasit.
Meggie>Love Joe: Jakej? Povídej!
Susie -> MRS: Až určíme den odletu, budeme spát u jedné z nás…Sue taky. A pak prostě a jednoduše utečem, takhle to nevyzní, ale mohlo by se to povést.
Meggie>Love Joe: Lepší něco než nic…počkej, jde sem ségra, tak ahoj zejtra. Meggie>Love Joe is offline. Povzdechla jsem si a zalezla do vany. Smyla jsem ze sebe všechnu nervozitu, potom jsem se doplahočila do postele a usla.


Ikonka od ßíí <3

17. dubna 2010 v 20:55 | Makyna |  I am writening

Upozornění..

17. dubna 2010 v 15:51 | Makyna |  I am writening
Nu.. tak upozorňuju, že dess nemá nic společnýho s tématem blogu.. :D

Užij si smrt 1.3

17. dubna 2010 v 10:48 | Makyna |  I am writening
Jakmile jsme byli oba dva oblečení, ruku v ruce jsme vyšli před dům.. Veškeré myšlenky na smrt, mně pomalu opouštěly.. Věřila jsem, že když nepřišla v určeném datu, že nepřijde nikdy.. tedy jednou ano.. ale né zas tak brzy.. Joe si prosadil, že chce jet autem, takže jsme nasedli do toho 'obra' a odjeli, do mně neznámé krajiny.. Po asi čtvrt hodiny - překvapivě příjemného ticha - jsme zastavili. Joe rychle vyskočil z auta a oběhnul ho, aby mi mohl otevřít dveře. S jeho pomocí jsem se znovu postavila pevně na zem a on už mně táhl do krásné vilky. Až s tím rozdílem, že nad dveřmi se houpal svítící nápis: RESTAURANT. Vešli jsme dovnitř a zřejmě sluha nám sundal bundy a někam s nimi odešel.
"Dobrý den.. vítejte v naší restauraci.. dovolte abych Vás zavedla, do Vašeho salónku.", ujala se nás jedna paní ve středním věku. Joe se na mně usmál a společně jsme se vydali za tou paní.
"A jsme tady.. za chvíli k Vám přijde číšník, abyste si objednali jídlo.", řekla ta paní a odešla. 
"Joe.. já nemám slov..", vydechla jsem, když  jsem se rozhlídla po pokoji. Uprostřed byl krásně prostřený skleněný stůl s vypoustrovanými a jak vidno velice pohodlnými židlemi. 
"Pro tebe cokoli..", objal mně zezadu a hlavu si položil na mé rameno. V čele místnosti byl krb, ve ktrém hořelo pár třísek. Před ním byl chlupatý koberec, který vypadal také velice pohodlně.. rozhodně pohodlněji, než ta postel, co jsem měla v Česku. Rozeběhla jsem se a skočila do něj.. Jak jsem se zadivila, když jsem dopadla na poměrně tvrdou plochu. Koberec měl asi jednocentimetrovou vrstvu a ty chluby na něm byly zřejmě pouze nějaká ozdoba. Vstala jsem a nasadila bolestný obličej.
"Co Tě to napadlo?", zasmál se Joe a přiskočil ke mně.
"Chtěla jsem oskoušet pohodlnost..", řekla jsem a hodila na koberec nenávistný pohled.
"Tak to už přístě raději nezkoušej.", usmál se a přitáhnul si mně k sobě. Jeho ruce se obmotaly kolem mého pasu a já mu ty svoje dala kolem krku. Naše obličeje se k sobě začaly pomalounku přibližovat, když někdo zaklepal. Joe si povzdychl.
"Dále.", řekl a odtáhl se ode mně.. ovšem jednu ruku nechal kolem mého pasu.
"Dobrý den.. jmenuji se Charless a dnes večer Vás budu obsluhovat. Mohu se Vás otázat, jak se jmenujete?", zeptal se sympatický číšník vyššího věku.
"Joe Jonas a Lusy Dimitrová..", představil nás Joe.
"Tak.. slečno Dimitrová.. pane Jonasi.. dnes máme v nabídce vařené šneky, žabí stehýnka, hovězí játra..", začal jmenovat.
"Charlessi.. neměl byste něco normálního?", zeptal se Joe.
"Máme salát s okurkami..", řekl Charless.
"A něco méně normálního?", zasmál se Joe.
"Tak to máme jen cheeseburger..", řekl Charless. Joe se na mně podíval a já  kývla.
"Tak přineste 3.", pokynul mu a Charless odešel. 

JE TO KRÁTKÝ, ALE JÁ NA TO NEMAM SÍLU.. :D

ÁÁÁÁ.. nestéhám.. absolutně..

15. dubna 2010 v 20:32 | Makyna |  I am writening
Strašně moc se omlouvám..
Dlouho jsem tady nebyla..
tenhle tejden byl narvanej..
pondělí až čtvrtek samé testy..

Zkusím to napravit :)

Dívka z nemocnice 2.díl

13. dubna 2010 v 15:36 | Vendush |  FF - Dívka z nemocnice

Další kluk z dětskýho oddělení zavolal: "Hej Nicku, Keve už fakt musíme."
"to je ten váš 3 bratr?"
"Jo, to je Joe," řekl Nick.
"Jo Joe, už jdeme," šla jsem teda s nimi. Otevřeli dveře a za nimi bylo snad 20 postelí plných dětí, rozhlížela jsem se.
"Ahoj děti, já jsem Nick a jelikož se nám líbí vaše peřiny, tak jsme vám jsem přišli zahrát," všechny děti se rozesmáli, bylo vidět že Nick děti přímo miluje. Šla jsem si sednou vedle jedné holčičky.
"Ahoj, kdo jsi?" zeptala se mě a já s úsměvem odpověděla: "Jsem Ashley, a ty?"
"Jsem Alisha, copak ty tyhle kluky znáš?" zeptala se dětským hlasem.
"No, potkala jsem je před chvílí, tak poslouchej, třeba budou zpívat pro tebe," usmála jsem se a ona už se dívala na ty 3.
"Takže děti, zazpíváme vám 7 písniček, každou pro někoho z vás, pokud na vás navystačí, tak jsme tu i zítra a tak se nemusíte bát," řekl nadšeně Joe a Nick se na mě usmál. Podívala jsem se kolem na koho to asi bylo a když jsem se otočila zpět, udělal to znova, tak jsem si řekla, že to bylo asi na mě a tak jsem se pousmála taky.
"Takže, první písnička se jmenuje MUCH BETTER a bude pro..." přejel pohledem po celé místnosti Kevin.
"Pro tu holčičku u dveří v růžovým pyžamu a s dvěma culíky," ta holčička se začala usmívat a kluci začali zpívat. Nick u mikrofonu s kytarou, Kevin u kytary a Joe u mikrofonu dělal psí kusy. Po MUCH BETTER.
"Tak a teď vyberu pro koho zahrajeme písničku BLACK KEYS a bude pro..." chvíli přemýšlel,
"pro holčičku, která sedí na posteli v modrém pyžamu a vedle ní sedí ta velká slečna," rozesmála jsem se sice jako jediná, ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Ale už jsem musela jít, pomalu a potichu jsem se snažila odejít. Zamávala jsem klukům. Joe a Kev mi taky zamávali a Nick na mě i mrknul. Chvilku jsem nic nevnímala, ale naštěstí jsem do dveří nevrazila. Mířila jsem do pokoje Amandy. Když jsem otvírala dveře, někdo mě chytl za rameno. Otočila jsem se a viděla Nicka se sladkým úsměvem.
"To jsi tu písničku asi ani nedohrál, co?"
"Ne, proč jsi odešla tak brzo..?"
"Musím se jít podívat na sestru."
"Já jsem řekl, že budu hned zpět a tak jsem se tě chtěl na něco zaptat ehm... mohla by jsi mi... dát svoje telefoní číslo?"

Dívka z nemocnice 1.díl

11. dubna 2010 v 14:00 | Vendush |  FF - Dívka z nemocnice
"Rychle, musíme ji odvézt do nemocnice."
"Co je s ní mami."
"Ssi jenom omdlela, ale nebudeme nic riskovat, mluv na ni, "řekla mi a já na sestru celou cestu mluvila, bála jsem se o ní. Konečně jsme dojeli do nemocnice. Táta vzal Amandu do náruče a rychle ji nesl k doktorovi. Doktor jí vyšetřil a vzali ji na pokoj.
"Jsem moc ráda Ashley, že jenom omdlela, podle doktora to bylo z dehydratace."
"Tak aspon že to není vážné, v té čekárně jsem se bála. Nechápu proč mě nepustil dovnitř."
"To nevadí, teď můžeš jít na pokoj k Amandě."
"123, aha to je tady,"po chvilce jsem našla pokoj a tak jsem potichu vešla. Amanda byla ještě mimo, sedla jsem si vedle ní na židli a sledovala ji. Ale byl tam takovej klid, že jsem začala usínat a tak jsem si šla pro čokoládu. Dívala jsem se na všechny strany, na ty nemocné lidi a bylo mi jich líto.
"Takže čokoláda s mlékem,"řekla jsem si pro sebe a zmáčkla knoflík. Vzala jsem si kelímek a sedla si vedle automatu na plastovou židli. Koukala jsem do zdi a přitom se snažila nějak ochladit tu čokoládu. Na chvíli jsem usnula, zase jsem otevřela oči až jsem slyšela, že si vedle mě někdo sednul. Podívala jsem se nejdřív na tu čokoládu jestli jsem ji nerozlila a pak jsem se nanápadně podívala vedle sebe. Seděl tam nějakej kluk kudrnatej, vysokej a vypadal mile. Chvíli jsem si ho prohlížela a pak na mě promluvil.
"Ahoj, co dělá tak hezká holka v nemocnici."
"Omdlela mi sestra.. báli jsme se o ní a tak jsme tady."
"To je mi líto. Já i moji 3 bratři jsme tu kvůli malým dětem."
"Jste nějací dobrovolníci?"
"Ne, mi jim zpíváme.. prý to pomáhá, jsme skupina 3 kluků, jmenujeme se Jonas Brothers a náš nejmladší brácha Frankie si tu jenom hraje."
"Slyšela jsem nějakou vaši píseň.. myslím, že se jmenuje... "fly with me" a teď je na špičce hitparády."
"Moje oblíbená.. a líbila se ti?"
"Jo, byla dobrá."
"Tak to jsem rád, jmenuji se Kevin."
"Já jsem..." nedořekla jsem. Nějaký jiný kluk vylezl z dětského oddělení.
"Kevine, pojď už musíme jít zpívat."
"Tak se měj, Kevine."
"Počkej, co kdyby jsi se šla podívat."
"No, ale víš já.."
"Jenom na jednu píseň.."
"Tak dobře,"podívala jsem se na toho kluka, co vyšel z pokoje.. měl kudrnaté vlasy, hnědé zasněné oči, na krku měl nějaký řetízek, bílé triko a tmavé kalhoty.
"To je můj mladší bratr, Nick, "pousmál se na mě takovým nesmělým, ale roztomilým úsměvem. Já se na něho taky pousmála, ale než jsem stačila říct svoje jméno...

Nová spoluadminka

7. dubna 2010 v 17:03 | Vendush |  I am writening
Ahoj lidi,
jak jste si všimli Maky hledala pomoc..
Tak jsem se nabídla a bylo by slušné kdybych
se vám představila...
Jmenuji se Vendula,ale neříkejte mi tak
spíš Wendy nebo Venďa..
Nikdy ne Vendulko nebo Vendulo...
Je mi 13 let,mám ráda modrou barvu a JB (nejvíc Nicka)
Pokud máte dotazy do komentů,děkuji :-D